post nr.7

Kamarádství, nebo spíš vzájemná sympatie a antipatie, je pro mě jedna z nejzáhadnějších věcí. Podle čeho si člověk vybírá své kamarády? A jak je možné, že nám někdo hned na první pohled padne do oka a někdo je nám neprodleně po prvním kontaktu neskutečně protivný? To je pro mě skutečná záhada...
Také se ovšem může stát, že člověk, nám od přírody nesympatický, se v průběhu času může stát naším nejlepším přítelem a naopak člověk, se kterým jsme prožili jedno z nejlepších období našeho dosavadního života, se nám během pár dnů (ano i za tak krátkou dobu) může zprotivit natolik, že už s ním nemáme chuť trávit ani vteřinu. Proč?
Osobně mám poslední dobou zkušenost spíše s tím druhým případem. V mém případě je to s největší pravděpodobností způsobené tím, že jsem ve věku, kdy moji kamarádi a vrstevníci neustále poznávají nové lidi, vyvíjejí se a mění. Mění své názory, postoje, záliby... A stejně to dělám i já. To ale v žádném případě nezmírňuje moji lítost nad ztrátou člověka, který byl pro mě ještě před nedávnou dobou jeden z nejbližších. Když o tom tak přemýšlím, mám vlastně pocit, že ztratit člověka touhle cestou, je možná ještě horší než ho ztratit fyzicky. To bych alespoň měla spoustu krásných vzpomínek, na které bych mohla vzpomínat. Ty mám teď sice také, ale začínají mi je čím dál, tím víc kazit ty špatné vzpomínky z nedávné minulosti, které už teď z velké většiny začínají zakrývat ty skvělé.
Těžko říct, jaké je správné řešení tohohle problému a je dost možné, že ani žádné správné řešení není. V mém případě asi nezbývá, než čekat, jestli se někdy v budoucnosti naše přátelství obnoví, nebo jestli se všemi promlčenými neshodami už navždy skončí...

Friendship or rather sympathy or antipathy is for me one of the most mysterious thing. According to what people choose their friends? Why is someone likeable for us and somebody else is for us disagreeable from the very first moment. That is huge mysterious for me...
It can also happen that a person who used to be really unlovable for us can turn to our best friend. Or the person with whom we spent one of the best part of our life can turn to worst person i our life in just a few days. Why?
I have more experiences with the second case. In my case it is probably because I am in this age when all my friends are changing a lot.They are meeteng new people They are changing their opinions, attitudes, hobbys,... And so do I. But that really do not mitigate my regret of losing one of my best friends. If I think about it maybe is this way of losing a friend worse than losing him physically. I could have lot of really good experiences with him. But know? I still have them but they are overshadowed with the bad ones from the near past.
It is hard to say what is the right solution of this problem and it is possible that there is no right solution. I think I will have to wait if we can come back together in the future or if is our friendship lost forever...


*dorothy*

post nr.6

Nedávno jsem si díky vyprávění jedné své kamarádky uvědomila, že občas asi fakt žiju ve svém vlastním "happy" světě.
Zjistila jsem, že žiju v takové bublině. Vím sice, že existují rozpadlé rodiny, drogy, sebepoškozování, pasťáky a léčebny, ale je to pro mě trochu jako vzdálená planeta. Je to něco, co sice existuje, ale vlastně se mě to vůbec netýká.
Tenhle postoj je asi daný hlavně tím, že ani já ani většina mých kamarádů takové problémy naštěstí řešit nemusí. Jasně, že mám kamarády z rozpadlých rodin (v téhle době by bylo dost neuvěřitelné, kdyby vsichni moji kamarádi byli z "kompletních" rodin), ale všichni mají to štěstí, že i když se jejich rodice rozvedli, měli dost rozumu, aby se pokusili svým dětem tuhle "ztrátu" že všech sil vynahradit.
Proto mě zarazilo, když mi ta kamarádka vyprávěla o svých kamarádech, jejichž rodiče se rozešli, po pár letech znovu sešli, teď se hádají a všechen svůj vztek si vylévají právě na svých dětech.
Nebo o kamarádech, kteří na školu kašlou natolik, že se začnou řezat a nakonec skončí u psychologa.

Po více než půl hodině vyprávění o těhle hrůzách jsem si uvědomila, jak strašně naivní vlastně jsem, když si myslím, že se něco podobného nemůže ani mně ani mým kamarádům nikdy stát, a že vlastně vůbec nevím, jak bych na takovéhle situace reagovala...

A few days ago I realized (thanks to my friend) that sometimes I really live in my own "happy" world.
I realized that I live in something like a bubble. I do know that broken families, drugs or self - destructive   exist but it is a bit like a far - flung planet for me. I know about it but it does not concern me.
I think that I have this opinion just because me and neither my friends hopefully don't have this kind of problems. Of course I have friends from broken families but their parents are clever enough to try compensate this "loss" to them.
So I was really suprised when my friend told me all these stories about friends who have parents who had broken up then they came together again and now they fight with each other and all of their anger they went on children.Or about friends who are so bad in school so they star to hurt themself and they end at psychologist.

After more then half and our of listening to these terrible stories I realized how naive I am when I think that this could never happened to me or my friends and that I really don't know what I would do in these situations...

Pro dnešek vše
All for this post

*dorothy*

post nr.5

Když se něco pokazí, většinou se společně s tím pokazí i všechno ostatní (nebo alespoň velké množství dalších věcí). A když nastane taková situace a všechno je zkrátka na nic, na uklidnění a zlepšení nálady působí nejlépe rozhodně slova útěchy a v lepším případě i objetí od blízkého (pokud možno do našeho problému nezamotaného) člověka. Nezáleží na tom, jestli je to kamarád, rodinný příslušník nebo partner, prostě to funguje!
Někdo tvrdí, že na problémy pomáhá nejlépe čokoláda, někdo tvrdí, že alkohol a někdo si prostě nedá vymluvit, že když je na dně, nejlépe mu pomůže hovězí pečínka. Já si ale myslím, že je to přesně naopak - naše problémy slouží spíš jako záminka k tomu, abychom si mohli dopřát některou z těchto věcí, které si normálně třeba odpíráme a necítili se provinile. Věta: "Jo, tu čokoládu si můžu dát, dostala jsem blbou známku, tak si to můžu přece dopřát." je alespoň v mém případě typická. Problém je v tom, že čokoláda mi poskytne útěchu jenom dokud ji nesním. S vyhozeným obalem se špatná nálada vrátí a k tomu ještě přibude pocit provinění z té snědené čokolády.
Je pravda, že ani to nejlepší objetí a ani ta nejvlídnější slova od blízkých mě z problémů taky nevytáhnou, ale aspoň z nich nemám špatný pocit. Proč nám ale tolik pomáhá se k někomu přitisknout? Proč chceme slyšet věty typu: "Není to tvá vina.", "Ty za to nemůžeš." nebo "Ty jsi se choval správně, chyba je na jeho straně." i přestože víme, že to třeba vůbec není pravda? Proč nám pomáhá, že nám lidé ze soucitu lžou? Možná nás uklidňuje už samotný pocit, že i přes všechny problémy existuje člověk, který nás má tak rád, že je schopný lhát nám o nás...

When something gets bad mostly all things get bad (or a lot of other things get bad). And when this situation comes out and everything is good for nothing the best thing to get happy again are some good words or (and better) a hug from a close person. It does not matter if the close person is a friend, a family member or a partner. It is simple and it works!
Some people say that chocolate, alcohol or roast beef is the best against the problems. But I think it is completely opposite - our problems are the best reasons for eating (or drinking) these things (which we don´t eat every day) without any bad feelings. Sentence: "Yes, I can eat this chocolote. I got a bad mark. I deserve it." is typical for me. But the problem is that the chocolate helps me until I eat it. After that the bad mood comes out again with the feeling of guilt (the chocolate).
I know that even the best hug or the kindest words do not help me from my problem but I do not feel guilty after them. Why help us to hug someone? Why do we want to hear sentences like: "It is not your fault." or "You did it good. He is the bad." even if we know it is not true? Why does help us when people lie to us because they feel pity for us? Maybe we just like the feeling that someone love us so much that he can lie to us about us...

Toť pro dnešek vše. Mějte se krásně!
That´s all for today. Have a nice day.

*dorothy*

Řím/Rome

Ač je to neuvěřitelné, vydala jsem se (spolu s rodinkou) na konci září do Říma (města lásky!). Jeli jsme autem, což výrazně nedoporučuji, protože cesta je úmorná, dlouhá a náročná. Nicméně my jsme i ji překonali a po téměř 14ti hodinách dorazili do horkého a dusného hlavního města Itálie.

1.den
Jelikož jsme dloouho vyspávali (klasika, konečně se dostaneme na nějaké zajímavé místo a první věc, co uděláme, je, že se pořádně vyspíme.), rozhodli jsme se protentokrát nevyrážet do víru velkoměsta a místo toho si udělat krátký výlet k nedalekému a (jak nám poradil průvodce) Římany velmi oblíbenému jezeru Lago di Bracciano.
Jezero bylo nádherné a my jsme se rozhodli, že si v nedalekém městečku -nevím, jak se jmenovalo- dáme oběd. Narazili jsme hned na začátku, protože se ukázalo, že jídelní lístek je pouze v italštině a nikdo z nás není schopný dát dohromady ani jednu větu. Tak jsme si s bráchou nadšeně objednali spaghetti a gnochi con vongole s nejasnou představou, co že si to vlastně dáváme. No a ukázalo se, že vongole jsou maličké škebličky.
Zbytek dne už proběhl docela bez problému a celý jsme ho zakončili koupáním v krásném a ohromně čistém jezeře.

Lago di  Bracciano

2.den

Tentokrát jsme už vstali dřív (i když to pořád nebyl žádný zázrak) a vyrazili přímo do centra. No, cesta do centra nám autem trvala poměrně dlouho (už chápu, k čemu jsou dobré skútry, které tam má snad každý), ale i slalom mezi italskými autíčky jsme zvládli a dorazili k ambasádě, kde jsme si mohli nechat auto (VIP hosti, wau!).

Naše první kroky vedly rovnou do Vatikánu. Nechtělo se nám moc do žádných muzeí, ale Baziliku sv. Petra jsem si alespoň já nemohla nechat ujít, a tak jsme si hezky vystáli hodinovou frontu. Musím ale říct, že to opravdu stálo za to. 

Po bazilice nás čekal oběd v malinkaté restauraci kousek od Vatikánu. Tentokrát už s anglickým(!) jídelním lístkem.

No a s břichy plnými špaget jsme se vydali nahoru k soše Garibaldiho, která je postavena na kopci nad Římem, který nápadně připomíná pražskou Letnou a je odtud nádherný výhled na celé město! Cesta do kopce nás dost vyčerpala(vzhledem k 30ti stupňovým vedrům), a tak jsme jen sešli dolů, prošli se krátce po Římské náplavce(oproti které je mimochodem ta v Praze nádherná), sedli do auta a jeli domů, kde jsme všichni naskákali do bazénu.

 Socha sv.Petra

Nejkrásnější výhled na Řím

3.den

A konečně nastal čas na to vyzkoušet některý z dopravních prostředků. Do metra jsme nasedli na stanici Piazza del Popolo a celkem bez problémů jsme s jedním přestupem dojeli až na stanici Colosseum. Celí nadšení jsme se vyvalili z metra, nadšeně pořídili pár fotek a zařadili se do další fronty tentokrát na lístky na všechny antické památky(tzn. Colosseum, Forum Romanum a Palatin).

My jsme začali Colosseem, které bylo narvané k prasknutí, ale i přesto ohromně působivé. Poté jsme se vydali k troskám antického tržiště Fora Romana, které je plné vítězných oblouků a archeologických vykopávek.

Po obědě jsme se (tak trošku) delší procházkou vydali přes Circus Maximus k Palatinu, kde jsme mimo jiné zahlédli římskou oslavu narozenin. No a potom jsme se ještě delší procházkou přes přecpané Španělské schody vrátili zpět na Piazza del Popolo.

 Forum Romanum

Jeden z mnoha vítězných oblouků

4.den

Čtvrtý den byl poněkud kritický už jen proto, že jsme se chtěli vydat na výlet k moři, ale místo krásně modré oblohy, na kterou jsme byli zvyklí, nás přivítalo slabé mrholení. Po krátkém dohadování jsme se nakonec rozhodli pro Villa Borghese, což je (asi) největší park v Římě plný stromů, muzeí, soch slavných lidí a galerií. My jsme se nejdřív ze všeho vydali do Galerie moderního umění, ve které je možné vidět obrazy van Gogha, Moneta nebo Muchy. Nakonec se ale ukázalo, že největší atrakcí je stejně zrcadlová podlaha hned u vstupu do Galerie.

No a protože se znovu udělalo horko a my už neměli na muzea náladu, prošli jsme se (a někdo se i projel) parkem a kolem monumentální sochy Goetha, přes Španělské schody a nejlepší zmrzlinu (jablkovou se skořicí) se vrátili domů.

Náhodná ulička

Národní galerie moderního umění

5.den

Protože se nám zdálo, že máme velkoměsta už tak trochu plné zuby, vedly naše kroky tentokrát do nedalekého městečka Tivoli. Na začátek jsme navštívili Hadrianovu vilu, což je komplex lázní, bazénků a budov, které jsou ze začátku ohromně zajímavé, ale ke konci to už začíná být trochu na jedno brdo. Kameny, sochy, voda, kameny,...

Za to Villa d´Este, kterou jsme navštívili hned poté, je o dost zajímavější. Už jen protože k ní patří obrovská zahrada plná fontánek a vodotrysků, které chrlí vodu z nejrůznějších výšek. Zahrada je také příjemně tichá a myslím, že i v tom největším vedru je tu docela přijatelný chládek.

Je odtud taky jeden z nejpůsobivějších výhledů na Řím se všemi jeho předměstími.

 Výhled

 Místní dětská crew

Voda

6.den

Poslední den začal výletem na tržiště - obrovského second handu pod širým nebem, kde seženete úplně všechno, ale hezkých věcí je tu pomálu.

No a potom se nám konečně podařilo uskutečnit výlet k moři! K teplému, obrovskému a slanému(kdo by to byl řekl) moři, kde jsme se jednou vykoupali a zbytek odpoledne proleželi na pláži. Prostě tečka jak má být!

 Sestřiny mušličky

Mořé!

A to je z mého výletu do Říma úplně všechno! Určitě doporučuji tam zajet, ale vyberte si lepší měsíc než je září - to je tam vedro a miliony turistů!

*dorothy*

post nr.4

Čas.
Čas plyne rychle, to ví každý. Já si ale poslední dobou začínám uvědomovat, že plyne OPRAVDU rychle. Bude to znít divně (vzhledem k tomu, že je mi teprve 16), ale někdy mám pocit, že si nejlepší roky svého života nechávám jen tak proklouznout mezi prsty. Prostě mě občas napadá, že bych mohla podniknout něco pořádného. Ať už by to byl dlouhodobější pobyt někde v zahraničí, pořádná túra kamsi do hor nebo soutěž v jezení koláče (jo, to je můj největší sen!). Nakonec mi ale vždycky dojde, že na to vlastně vůbec nemám čas a jsem zase na začátku. Upřímně fakt nechápu, jak můžu trpět nedostatkem času v 16ti letech a nevím, co budu dělat, až budu starší a povinností bude milionkrát víc.
Tím se dostávám k další věci, o které dost přemýšlím. Říkám si : "jo, maturovat budu až za několik let, to je v pohodě..", ale ono těch pár let jsou už vlastně jen dva roky a když si vezmu, jak rychle utekly poslední dva roky, tam mám pocit, že maturuju za měsíc. A to zní upřímně fakt šíleně!
Zajímalo by mě, jestli podobným problémem trpí i zbytek mých vrstevníků nebo nad tím prostě jenom moc přemýšlím. Tipla bych to druhé...

Time.
Time is passing fast. That knows everyone. But I realized that time is passing really fast few past days. It will sound weird (because I am only 16) but sometimes I have this feeling that I just waste my time, that I should do something bigger. It doesn´t matter what. From a year in a foreign country to a competetion in eating a big cake. (Yeah, that is my big dream!)

But at the end I allways realize that I have no time for these things and I am at the start again. I don´t understand how can I have no time. I am only 16! What would I do at my 30?

And so we´re getting to the second thing I think about: I say: " yeah, graduation? I have a lot of time, that´s OK..." But a lot of time is only two years. Last two years passed really quickly and now I have feeling that my graduation is next month. And that sounds totally crazy!

Has everyone in my age same problem? Or am I just thinking too much about it. I guess the second is right...

Když už jsem se tak chvástala, že ráda fotím, tak zde je pár fotek z mého léta:

I said I like photos so here are some from my summer:

Nejlepší retro plavky!

The best retro swimsuit.

Norimberk.

Nuremberk.

Nádherné počasí v Alpách.

Beautiful weather in the Alps.

Pozorování Alp.

Watching the Alps.

A to je pro dnešek už vše. Mějte se krásně.

And that´s all. Have a nice day!

*dorothy*

ps.: Sorry for my english.

pps.: Scouting and folklor are not dead!

post nr.3

Hádky. Říká se, že když se lidé mají opravdu rádi, tak se hádají. Zajímalo by mě, proč.

Například já se hádám k smrti nerada. Když jsem byla malá, tak jsem se vždycky urazila, zalezla do koutku a v duchu si slíbila, že už s nimi nikdy nepromluvím, když jsou na mě tak zlí. Po chvíli jsem se ale nechala uplatit vlastně každou blbostí. Od zmrzlinového poháru po žvýkačku Pedro.

A teď je to vlastně pořád stejné. Naštvu se, ale místo toho, abych to dotyčnému řekla, tak si to radši nechám pro sebe a v duchu si říkám, že už s NÍM nikdy nepromluvím. Po chvíli ale zjistím, že dělat uraženou vlastně není žádná zábava, zvlášť když o tom viník neví, a tak mu odpustím, aniž by on vůbec tušil, že jsem na něj byla naštvaná.

Dřív jsem si myslela, že je bezkonfliktnost mojí předností, ale teď už si tím tak jistá nejsem. Všeho moc asi škodí.

Fights. They say that people really love each other if they argue. I wonder why.

For example I hate fights. When I was a child I always took offense, went to my place and promised myself that I will never talk to THEM again. But if they offer me something (from ice cream to chewing gum) everything was gone.

And now? It is still the same. I get mad in my mind and promise myself that I will never talk to THEM again. But after a second I realize that being angry is not fun. So I forgive him without he even know I was mad at him.

*dorothy*

ps.: Sorry for my english.

pps.: Scouting and folklor are not dead.

post nr.2

Takže... můj život. Jak už jsem řekla, je úplně normální. To ale neznamená, že není naplněn nevšedními a absurdními situacemi. O tom ale možná někdy jindy.
Většinu času mám totiž pocit, že nudnější by už to být ani nemohlo. Je to rutina. Škola, domů, spát, škola, domů, spát,... Znovu a znovu. Teď samozřejmě přeháním, protože i tahle zdánlivě pevná a neměnná řada je občas nabourána něčím zajímavějším.Kostra mého života ale vypadá přesně takhle.
I když bych moc chtěla, nejsem ten typ člověka, co je každý víkendový večer někde pryč. Jasně, že občas někam vyrazím, ale většinou to není víckrát než dvakrát za měsíc.Zbytek času sedím doma a přemýšlím nad tím, jak si ostatní asi užívají. Sebelítost level expert!
Nejde o to, že bych neměla kamarády. Mám a mám jich docela dost. Ani o to, že bych neměla příležitosti, ale jsem na to asi moc stydlivá, nesmělá, introvertní, JÁ!

So... my life. It is totally normal as I said before. But that does not mean that it is not full of unusual and absurd situations. I will tell you more about it later. Maybe.
I think my life is completely boring most of the time. It is a routine. School, home, sleep, school, home and sleep. Again and again. Well I am exaggerating now, because this neverending line is sometimes interrupted by something more interesting.
I am not that kind of person who is every weekend evening out.I wish to be. Of course I go out sometimes but usually I stay at home and think about people outside. Self- pity level expert.
I have friends. A lot of. I have opportunities. A lot of. But I am too bashful, diffident, introvert, ME for these things.

*dorothy*

ps.: Folklor and scouting are not dead.
pps.: Sorry for my english again.