Nedávno jsem si díky vyprávění jedné své kamarádky uvědomila, že občas asi fakt žiju ve svém vlastním "happy" světě.
Zjistila jsem, že žiju v takové bublině. Vím sice, že existují rozpadlé rodiny, drogy, sebepoškozování, pasťáky a léčebny, ale je to pro mě trochu jako vzdálená planeta. Je to něco, co sice existuje, ale vlastně se mě to vůbec netýká.
Tenhle postoj je asi daný hlavně tím, že ani já ani většina mých kamarádů takové problémy naštěstí řešit nemusí. Jasně, že mám kamarády z rozpadlých rodin (v téhle době by bylo dost neuvěřitelné, kdyby vsichni moji kamarádi byli z "kompletních" rodin), ale všichni mají to štěstí, že i když se jejich rodice rozvedli, měli dost rozumu, aby se pokusili svým dětem tuhle "ztrátu" že všech sil vynahradit.
Proto mě zarazilo, když mi ta kamarádka vyprávěla o svých kamarádech, jejichž rodiče se rozešli, po pár letech znovu sešli, teď se hádají a všechen svůj vztek si vylévají právě na svých dětech.
Nebo o kamarádech, kteří na školu kašlou natolik, že se začnou řezat a nakonec skončí u psychologa.
Po více než půl hodině vyprávění o těhle hrůzách jsem si uvědomila, jak strašně naivní vlastně jsem, když si myslím, že se něco podobného nemůže ani mně ani mým kamarádům nikdy stát, a že vlastně vůbec nevím, jak bych na takovéhle situace reagovala...
A few days ago I realized (thanks to my friend) that sometimes I really live in my own "happy" world.
I realized that I live in something like a bubble. I do know that broken families, drugs or self - destructive exist but it is a bit like a far - flung planet for me. I know about it but it does not concern me.
I think that I have this opinion just because me and neither my friends hopefully don't have this kind of problems. Of course I have friends from broken families but their parents are clever enough to try compensate this "loss" to them.
So I was really suprised when my friend told me all these stories about friends who have parents who had broken up then they came together again and now they fight with each other and all of their anger they went on children.Or about friends who are so bad in school so they star to hurt themself and they end at psychologist.
After more then half and our of listening to these terrible stories I realized how naive I am when I think that this could never happened to me or my friends and that I really don't know what I would do in these situations...
Pro dnešek vše
All for this post
*dorothy*
Trochu se mi ulevilo:-) .
OdpovědětVymazat