Když se něco pokazí, většinou se společně s tím pokazí i všechno ostatní (nebo alespoň velké množství dalších věcí). A když nastane taková situace a všechno je zkrátka na nic, na uklidnění a zlepšení nálady působí nejlépe rozhodně slova útěchy a v lepším případě i objetí od blízkého (pokud možno do našeho problému nezamotaného) člověka. Nezáleží na tom, jestli je to kamarád, rodinný příslušník nebo partner, prostě to funguje!
Někdo tvrdí, že na problémy pomáhá nejlépe čokoláda, někdo tvrdí, že alkohol a někdo si prostě nedá vymluvit, že když je na dně, nejlépe mu pomůže hovězí pečínka. Já si ale myslím, že je to přesně naopak - naše problémy slouží spíš jako záminka k tomu, abychom si mohli dopřát některou z těchto věcí, které si normálně třeba odpíráme a necítili se provinile. Věta: "Jo, tu čokoládu si můžu dát, dostala jsem blbou známku, tak si to můžu přece dopřát." je alespoň v mém případě typická. Problém je v tom, že čokoláda mi poskytne útěchu jenom dokud ji nesním. S vyhozeným obalem se špatná nálada vrátí a k tomu ještě přibude pocit provinění z té snědené čokolády.
Je pravda, že ani to nejlepší objetí a ani ta nejvlídnější slova od blízkých mě z problémů taky nevytáhnou, ale aspoň z nich nemám špatný pocit. Proč nám ale tolik pomáhá se k někomu přitisknout? Proč chceme slyšet věty typu: "Není to tvá vina.", "Ty za to nemůžeš." nebo "Ty jsi se choval správně, chyba je na jeho straně." i přestože víme, že to třeba vůbec není pravda? Proč nám pomáhá, že nám lidé ze soucitu lžou? Možná nás uklidňuje už samotný pocit, že i přes všechny problémy existuje člověk, který nás má tak rád, že je schopný lhát nám o nás...
When something gets bad mostly all things get bad (or a lot of other things get bad). And when this situation comes out and everything is good for nothing the best thing to get happy again are some good words or (and better) a hug from a close person. It does not matter if the close person is a friend, a family member or a partner. It is simple and it works!
Some people say that chocolate, alcohol or roast beef is the best against the problems. But I think it is completely opposite - our problems are the best reasons for eating (or drinking) these things (which we don´t eat every day) without any bad feelings. Sentence: "Yes, I can eat this chocolote. I got a bad mark. I deserve it." is typical for me. But the problem is that the chocolate helps me until I eat it. After that the bad mood comes out again with the feeling of guilt (the chocolate).
I know that even the best hug or the kindest words do not help me from my problem but I do not feel guilty after them. Why help us to hug someone? Why do we want to hear sentences like: "It is not your fault." or "You did it good. He is the bad." even if we know it is not true? Why does help us when people lie to us because they feel pity for us? Maybe we just like the feeling that someone love us so much that he can lie to us about us...
Toť pro dnešek vše. Mějte se krásně!
That´s all for today. Have a nice day.
*dorothy*
neděle 19. října 2014
neděle 5. října 2014
Řím/Rome
Ač je to neuvěřitelné, vydala jsem se (spolu s rodinkou) na konci září do Říma (města lásky!). Jeli jsme autem, což výrazně nedoporučuji, protože cesta je úmorná, dlouhá a náročná. Nicméně my jsme i ji překonali a po téměř 14ti hodinách dorazili do horkého a dusného hlavního města Itálie.
1.den
Jelikož jsme dloouho vyspávali (klasika, konečně se dostaneme na nějaké zajímavé místo a první věc, co uděláme, je, že se pořádně vyspíme.), rozhodli jsme se protentokrát nevyrážet do víru velkoměsta a místo toho si udělat krátký výlet k nedalekému a (jak nám poradil průvodce) Římany velmi oblíbenému jezeru Lago di Bracciano.
Jezero bylo nádherné a my jsme se rozhodli, že si v nedalekém městečku -nevím, jak se jmenovalo- dáme oběd. Narazili jsme hned na začátku, protože se ukázalo, že jídelní lístek je pouze v italštině a nikdo z nás není schopný dát dohromady ani jednu větu. Tak jsme si s bráchou nadšeně objednali spaghetti a gnochi con vongole s nejasnou představou, co že si to vlastně dáváme. No a ukázalo se, že vongole jsou maličké škebličky.
Zbytek dne už proběhl docela bez problému a celý jsme ho zakončili koupáním v krásném a ohromně čistém jezeře.
1.den
Jelikož jsme dloouho vyspávali (klasika, konečně se dostaneme na nějaké zajímavé místo a první věc, co uděláme, je, že se pořádně vyspíme.), rozhodli jsme se protentokrát nevyrážet do víru velkoměsta a místo toho si udělat krátký výlet k nedalekému a (jak nám poradil průvodce) Římany velmi oblíbenému jezeru Lago di Bracciano.
Jezero bylo nádherné a my jsme se rozhodli, že si v nedalekém městečku -nevím, jak se jmenovalo- dáme oběd. Narazili jsme hned na začátku, protože se ukázalo, že jídelní lístek je pouze v italštině a nikdo z nás není schopný dát dohromady ani jednu větu. Tak jsme si s bráchou nadšeně objednali spaghetti a gnochi con vongole s nejasnou představou, co že si to vlastně dáváme. No a ukázalo se, že vongole jsou maličké škebličky.
Zbytek dne už proběhl docela bez problému a celý jsme ho zakončili koupáním v krásném a ohromně čistém jezeře.
Lago di Bracciano
2.den
Tentokrát jsme už vstali dřív (i když to pořád nebyl žádný zázrak) a vyrazili přímo do centra. No, cesta do centra nám autem trvala poměrně dlouho (už chápu, k čemu jsou dobré skútry, které tam má snad každý), ale i slalom mezi italskými autíčky jsme zvládli a dorazili k ambasádě, kde jsme si mohli nechat auto (VIP hosti, wau!).
Naše první kroky vedly rovnou do Vatikánu. Nechtělo se nám moc do žádných muzeí, ale Baziliku sv. Petra jsem si alespoň já nemohla nechat ujít, a tak jsme si hezky vystáli hodinovou frontu. Musím ale říct, že to opravdu stálo za to.
Po bazilice nás čekal oběd v malinkaté restauraci kousek od Vatikánu. Tentokrát už s anglickým(!) jídelním lístkem.
No a s břichy plnými špaget jsme se vydali nahoru k soše Garibaldiho, která je postavena na kopci nad Římem, který nápadně připomíná pražskou Letnou a je odtud nádherný výhled na celé město! Cesta do kopce nás dost vyčerpala(vzhledem k 30ti stupňovým vedrům), a tak jsme jen sešli dolů, prošli se krátce po Římské náplavce(oproti které je mimochodem ta v Praze nádherná), sedli do auta a jeli domů, kde jsme všichni naskákali do bazénu.
Socha sv.Petra
Nejkrásnější výhled na Řím
Forum Romanum
Výhled
Místní dětská crew
Sestřiny mušličky
3.den
A konečně nastal čas na to vyzkoušet některý z dopravních prostředků. Do metra jsme nasedli na stanici Piazza del Popolo a celkem bez problémů jsme s jedním přestupem dojeli až na stanici Colosseum. Celí nadšení jsme se vyvalili z metra, nadšeně pořídili pár fotek a zařadili se do další fronty tentokrát na lístky na všechny antické památky(tzn. Colosseum, Forum Romanum a Palatin).
My jsme začali Colosseem, které bylo narvané k prasknutí, ale i přesto ohromně působivé. Poté jsme se vydali k troskám antického tržiště Fora Romana, které je plné vítězných oblouků a archeologických vykopávek.
Po obědě jsme se (tak trošku) delší procházkou vydali přes Circus Maximus k Palatinu, kde jsme mimo jiné zahlédli římskou oslavu narozenin. No a potom jsme se ještě delší procházkou přes přecpané Španělské schody vrátili zpět na Piazza del Popolo.
Forum Romanum
Jeden z mnoha vítězných oblouků
4.den
Čtvrtý den byl poněkud kritický už jen proto, že jsme se chtěli vydat na výlet k moři, ale místo krásně modré oblohy, na kterou jsme byli zvyklí, nás přivítalo slabé mrholení. Po krátkém dohadování jsme se nakonec rozhodli pro Villa Borghese, což je (asi) největší park v Římě plný stromů, muzeí, soch slavných lidí a galerií. My jsme se nejdřív ze všeho vydali do Galerie moderního umění, ve které je možné vidět obrazy van Gogha, Moneta nebo Muchy. Nakonec se ale ukázalo, že největší atrakcí je stejně zrcadlová podlaha hned u vstupu do Galerie.
No a protože se znovu udělalo horko a my už neměli na muzea náladu, prošli jsme se (a někdo se i projel) parkem a kolem monumentální sochy Goetha, přes Španělské schody a nejlepší zmrzlinu (jablkovou se skořicí) se vrátili domů.
Náhodná ulička
Národní galerie moderního umění
5.den
Protože se nám zdálo, že máme velkoměsta už tak trochu plné zuby, vedly naše kroky tentokrát do nedalekého městečka Tivoli. Na začátek jsme navštívili Hadrianovu vilu, což je komplex lázní, bazénků a budov, které jsou ze začátku ohromně zajímavé, ale ke konci to už začíná být trochu na jedno brdo. Kameny, sochy, voda, kameny,...
Za to Villa d´Este, kterou jsme navštívili hned poté, je o dost zajímavější. Už jen protože k ní patří obrovská zahrada plná fontánek a vodotrysků, které chrlí vodu z nejrůznějších výšek. Zahrada je také příjemně tichá a myslím, že i v tom největším vedru je tu docela přijatelný chládek.
Je odtud taky jeden z nejpůsobivějších výhledů na Řím se všemi jeho předměstími.
Místní dětská crew
Voda
6.den
Poslední den začal výletem na tržiště - obrovského second handu pod širým nebem, kde seženete úplně všechno, ale hezkých věcí je tu pomálu.
No a potom se nám konečně podařilo uskutečnit výlet k moři! K teplému, obrovskému a slanému(kdo by to byl řekl) moři, kde jsme se jednou vykoupali a zbytek odpoledne proleželi na pláži. Prostě tečka jak má být!
Sestřiny mušličky
Mořé!
A to je z mého výletu do Říma úplně všechno! Určitě doporučuji tam zajet, ale vyberte si lepší měsíc než je září - to je tam vedro a miliony turistů!
*dorothy*
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)